V sobotu 25. května proběhla v Kulturním domě v Podbořanech vernisáž výstavy Slunečnice, kterou uspořádaly Barbora Stránská, Barbora Eisenhammerová, Světlana Janegová a Ema Lorencová, studentky kvinty na gymnáziu v Podbořanech, pod vedením paní učitelky Romany Havrdové. Přečtěte si rozhovor s touto aktivní studentskou čtveřicí, která se rozhodla podpořit mladé regionální umělce.
Minulý týden proběhla vernisáž výstavy Slunečnice, kterou jste pořádaly. Můžete výstavu představit? Co na ní najdeme a jaký je její cíl?
Barbora S.: Výstava Slunečnice spočívá v tom, že je poskládaná z děl a jsou to jakákoli umělecká díla od mladistvých z okolí. Jsou tam žáci několika škol v Podbořanech, ale jsou tam i příbuzní nebo známí lidí z Podbořan. Můžeme tady najít malby, plátna i sochy. Výstava probíhá na tom základě, že chceme inspirovat a dát podporu mladým.
Jak ten váš nápad vůbec vznikl?
Barbora E.: Když jsme měly výtvarnou výchovu, tak jsme si povídaly a řekly jsme si, že bychom mohly udělat nějakou soutěž na škole s nějakým kreslením, malováním, ale řekly jsme si, že se může zapojit jen málo lidí a že bychom to vlastně mohly udělat ve větším, udělat výstavu. Tak jsme šly za naší paní učitelkou Havrdovou, která nás učí výtvarku a postupem času se z toho stalo toto.
Jaká je vůbec motivace studentek prvního ročníku na střední škole uspořádat ve svém volném čase takovou událost?
Světlana: Je to o tom, abychom podpořily mladé umělce, kteří nemají šanci zúčastnit se nějakých větších výstav. Tak aspoň takhle zviditelnit to, co oni dělají a co umí. A taky samozřejmě pro návštěvníky, aby si vychutnali trochu té kultury. A takový vedlejší produkt toho je, že můžeme podpořit sbírku na zvon v kostele v Libořicích.
Dokážete říct, co vám organizace takové akce přinesla?
Ema: Já myslím, že hodně trpělivosti. Jsme čtyři úplně jiné osobnosti, které se snažily dohromady něco vytvořit. A taky spoustu zkušeností, protože tohle je úplně poprvé, co takhle něco plánujeme. A kromě paní učitelky Havrdové nám nikdo s organizací nepomáhal, protože to byl převážně náš nápad, takže jsme to plánovaly tak nějak samy. A to nám právě pomohlo k tomu, že možná v budoucnu už nebudeme mít takový problém něco takového uspořádat znovu. A pokud budeme plánovat něco v dalších letech, tak to bude snazší, protože už to máme za sebou.
Takže z toho máte dobré pocity?
(Všechny souhlasně kývají.)
Barbora S.: Máme z toho velmi dobré pocity. Když proběhla ta vernisáž, tak se tam nahrnulo hodně lidí, což jsme byly překvapené. Hodně lidí si kupovalo pohledy, třeba tak po pěti, a my jsme byly úplně v šoku (smích). Hodně umělců se taky podílelo na té vernisáži a jejich příbuzní je přišli podpořit, což bylo strašně hezké a máme z toho opravdu dobrý pocit.
Máte v plánu uspořádat v budoucnu další podobné události?
Barbora S.: Tak bylo by dobré znovu to zažít a dostaly jsme takovou menší nabídku, ale to ještě nevíme, jak se rozhodneme. Ale za mě ano, já bych ráda udělala ještě nějaký větší program. Taky si dát na to asi víc času, to by bylo dobré.
Světlana: Asi mohu mluvit za všechny, že bychom byly rády, kdyby se to událo znova.
Ema: Já bych do toho klidně šla ještě jednou, protože mě to bavilo. Sice jsem nestíhala, protože mám x dalších aktivit, ale tohle byla věc, na kterou jsem se těšila, na to, že budeme mít vernisáž. Takže klidně bych si to ještě zopakovala někdy příště.
Barbora E.: Já nemám co dodat, taky bych to ráda zopakovala. Příště by byla ta organizace lehčí, protože už budeme vědět co a jak. I lidé, kteří tady byli nově, tak ví, že se tady něco děje. A návštěvníků tady bylo opravdu docela dost. Takže si myslím, že se můžeme těšit třeba na příští rok.
Děkuji vám za rozhovor.
Ptala se Karla Peksová.